Rok 2025
Martina NýčováV závěru tohoto článku najdete výčet procesů, které u mě nastaly: kumulativní zátěž, kumulativní truchlení, emoční vypnutí, disociativní ochranná reakce, nouzový režim nervového systému, caretaker overload, uvěznění v roli, existenciální uzávěr, zachovaná narativní integrita, přechodová fáze identity.
Můj příběh:
Už jsem nemohla. A tak se ve mně něco zlomilo.
Rok 2025 nezačal katastrofou.
Začal únavou, kterou jsem ignorovala. Tou hlubokou, tichou, co se tváří jako funkčnost. Všechno jsem zvládala. Práci. Povinnosti. Role. Sama sebe jsem držela pohromadě silou vůle.
A to je nejnebezpečnější stav.
Protože navenek nic nepraská.
Jen uvnitř už není místo ani na dech.
12. března mi náhle umřel druhý pes. Moje štěstí. Sluníčko, smíšek. Byl to ten poslední kus čisté radosti který po mně nic nechtěl. Miloval mě bez podmínek. Byl tady. A pak nebyl. Bez varování. Bez možnosti se rozloučit. Prostě zmizel. Ten den jsem pochopila, že i to, co považujeme za jistotu, může být vymazané během vteřiny. A že už toho mám málo, co mě drží.
19. března jsem se ošklivě pohádala s mužem.
Nešlo o hádku. Šlo o konečné selhání všeho, co jsme roky lepili, omlouvali, vysvětlovali, přehlíželi. Plakala jsem. Zase. Jako tolikrát předtím. Ale tentokrát to nebyl pláč nad situací.
Tentokrát jsem plakala nad sebou.
Nad tím, kolikrát jsem šla přes sebe.
Kolikrát jsem zůstala, i když jsem uvnitř už dávno nebyla.
Kolikrát jsem si říkala „vydrž“ a přitom se sama sobě vzdalovala.
A po té hádce jsem přestala plakat.
Ne postupně.
Najednou.
Do té doby byly slzy poslední ventil, který mi ještě fungoval. A pak nebylo odkud brát.
Byla daňová sezóna. Termíny. Odpovědnost. Klienti, kteří potřebovali funkčního člověka, ne ženu v troskách. Čísla nečekají, přiznání se neptají, jestli máš sílu.
Do toho dvě děti. Každodenní péče. Škola. Kroužky. Závěr školního roku. Programy, které se neptají, jestli máš zrovna prostor se zhroutit. Neustálé „mami“.
Nebyl čas se sesypat.
Nebyl komu to předat.
Někdo musel držet svět pohromadě.
A tím někým jsem byla já.
Tělo udělalo jediné možné rozhodnutí.
Zavřelo emoce, aby mě udrželo funkční.
Žádný smutek. Žádná bolest. Žádná lítost.
Jen ticho. Automatický režim. Nouzový stav.
Nebyla to síla.
Byla to poslední záchrana.
O Velikonocích skončil partnerský vztah po jednadvaceti letech.
Ne dramatem. Ne výbuchem.
Rozpadl se, protože už neměl z čeho držet.
Byli jsme dva zranění lidé, kteří si už nedokázali pomoct, ani když chtěli. Zůstávání by znamenalo další sebezradu. Odchod bolel. Ale byla to jiná bolest. Pravdivá.
Tak jsem odešla.
A zůstala jsem sama v prostoru, kde už neexistovaly žádné berličky.
Bez partnera.
Bez iluze bezpečí.
Bez role „té, co všechno ustojí“.
Zůstala jsem jen já a moje tělo, které mi dalo ultimátum.
Teprve tehdy mi došlo, že celý život jsem byla skvělá v tom, jak fungovat. Jak vysvětlovat, strukturovat, držet věci pohromadě. Jak dávat smysl chaosu druhých.
Ale neuměla jsem být s vlastní bolestí. Vždycky jsem ji přepočítala, odložila, přešla.
Tentokrát to nešlo.
Rok 2025 mi nevzal jen vztah a psa.
Vzal mi identitu, o kterou jsem se opírala.
Vzal mi představu, že když budu trpělivá, hodná a silná, všechno se spraví.
Nespravilo.
Ale zůstalo něco jiného.
Pravda, kterou už nejde umlčet.
Hranice, přes kterou už nikdy nepůjdu.
A ticho, ve kterém se pomalu učím znovu cítit, tentokrát bez lži.
Tohle není příběh o uzdravení.
Je to příběh o bodu, kdy už nebylo možné dál lhát sama sobě.
A z toho bodu se nedá vrátit zpět.
Jen jít dál. Pomalu. Po vlastních stopách.
Na konci roku jsem četla slova, která napsala Nina Špitálníková:
„Vánoce nemusej bejt svátky klidu a míru.
Taky to můžou bejt dny smutku, úzkosti, nejistoty, změn nebo novinek, na který nejseš ready.
Akorát teď na ně svítěj světýlka a voní to cukrovím.“
A já už k tomu neměla co dodat.
Jen to, že jsem začala plakat.
Po dlouhé době.
Ne proto, že by se něco spravilo.
Ale proto, že dohasla poslední naděje.
A když dohasne naděje,
nezačíná nový příběh.
Jen se napíše tečka.
Děkuji všem, kdo mě podporovali během celého roku. Ze srdce, upřímně, s vděčností. Bez vás všech by to nedala a že vás bylo opravdu hodně. Děkuji mým klientům, kteří měli se mnou trpělivost a jejich podpora byla často odzbrojující. Také děkuji mé kolegyni Verunce, která je moje vrba, vždycky mě hezky usadí a je pro každou akci, kterou vymyslím.
Seznam a popis jednotlivých procesů:
1. Kumulativní zátěž (cumulative stress load)
Dlouhodobé přetížení bez dostatečné regenerace, zesílené náhlými ztrátami (smrt psa, rozpad vztahu). Nervový systém neměl možnost „vydechnout“ mezi jednotlivými událostmi.
2. Kumulativní truchlení (cumulative grief)
Více ztrát v krátkém čase bez prostoru pro jejich zpracování. První ztráta nebyla emočně integrována, protože okamžitě následovala další existenční zátěž.
3. Emoční vypnutí / emoční otupění (emotional numbing)
Obranný mechanismus autonomního nervového systému, který dočasně odpojuje emoční prožívání, aby byl člověk schopen fungovat. Nejde o depresi, ale o ochranu.
4. Disociativní ochranná reakce (functional dissociation)
Částečné oddělení emocí při zachování výkonu a kognitivních funkcí. Typické u lidí s vysokou odpovědností, kteří „nesmí vypadnout“.
5. Nouzový režim nervového systému (shutdown response)
Aktivace parasympatické větve (dorsální vagální odpověď), kdy tělo snižuje prožívání, aby zabránilo zhroucení. Subjektivně se projevuje prázdnem a tichem.
6. Caretaker overload (přetížení pečující role)
Současná odpovědnost za práci, děti a chod domácnosti bez možnosti delegace nebo opory. Výrazně zvyšuje riziko emočního kolapsu.
7. Role captivity (uvěznění v roli)
Pocit, že z role (partnerky, matky, odbornice) nelze vystoupit, ani když je vnitřně neudržitelná. Často vede k sebezradě a dlouhodobému potlačení potřeb.
8. Existenciální uzávěr (psychological closure)
Vědomé či tělesné uzavření jedné životní kapitoly. Nejde o rezignaci, ale o ukončení iluzí a nerealistických očekávání.
9. Zachovaná narativní integrita
Schopnost popsat události lineárně, s příčinami a následky. Ukazuje na zachovanou psychickou stabilitu navzdory zátěži.
10. Přechodová fáze identity
Rozpad starých rolí a definic sebe sama bez okamžité náhrady. Charakteristická prázdnotou, nejistotou a absencí emocí – ale také potenciálem změny.
